Jsem velmi ráda, že Vás mohu přivítat spolu se členy Vašeho klubu v Praze. Koho by napadlo, že se tak brzy setkáme v rádiu. Na kolik dní jste přijeli do Prahy?

Přijeli jsme do Prahy na dva dny. A bezpochyb všichni jsme se chtěli setkat s redakcí Radia Praha, proto jsme se rozhodli, že nejdříve zajdeme k vám a poděkujeme za pozornost, kterou jste věnovali naší organizaci, našemu čechofilskému klubu. Setkání s vámi předčilo všechna naše očekávání – je to tak zajímavé. Známe vás totiž z vysílání, čteme vaše články na internetu, a najednou se s vámi setkáváme osobně. Velmi nás zaujala také historie vašeho rádia, rozhovor o Česku, který jsme tu s vámi vedli. To vše bylo velmi poučné. Velmi vám děkujeme za pozvání i za prohlídku.

Řekněte mi, co se událo v klubu nového od chvíle, kdy jsme spolu naposledy telefonicky hovořili?

Navšívil nás konzul České republiky Ondřej Morávek, přímo na naší státní mariupolské univerzitě. Spolu s ním přijel vicekonzul Ladislav Horák. Zúčastnili se prezentace našeho klubu, popovídali jsme si. Bylo to skutečně velmi vroucí přátelské setkání. Hosty pozdravil i náš rektor Konstantin Vasilijevič Balabanov. Konzul byl příjemně překvapen.

Vaším nadšením, je tomu tak?

Ano, ano. Řekl, že se cítí jako doma, nehledě na to, že u nás tehdy byla velmi tuhá zima. Přijel k nám v únoru. Udělali jsme prezentaci tří sester – Čech, Moravy a Slezska, ukázali jsme vizitky těchto tří historických oblastní, zorganizovali menší koncert. Také jsme v Mariupoli připravili malou prezentaci Česka.

Jak jste již dříve řekl, na počátku našeho seznamování s činností Českého klubu, v Mariupoli nikdy nebyla česká diaspora, ačkoli jednotliví představitelé českého národa ve vašem městě v 19. a na počátku 20. století žili...

A my jsme o nich spolu s pracovníky našeho oblastního muzea našli zmínku. Konkrétně o muži, který v Mariupoli založil fotbalovou tradici. Jednalo se o inženýra Krasovského, národností Čecha. To on sestavil první fotbalový tým v Mariupoli, což je velice zajímavý fakt. Také jsme se setkali s fotografy z Česka a Německa, kteří se zabývají industriální krajinou. Cestovali po průmyslových městech Ukrajiny a navštívili i Český klub. Mluvili jsme s nimi o Česku, o tom, jaký je jejich vztah k Ukrajině, a o jejich celkových dojmech. Potom následoval studijní semestr a práce. A nakonec jsme se vypravili do Prahy, kde naše činnost, takříkajíc, pokračovala.

Vraťme se ještě k návštěvě konzula. Může vám v něčem konkrétním pomoci česká strana?

Jak jsem pochopil, České centrum při Velvyslanectví České republiky na Ukrajině nedisponuje v současnosti učiteli češtiny. Jedním z našich cílů ale bylo právě český jazyk studovat, a to v Mariupoli. Doposud není tento problém vyřešen. My jsme ale, v zásadě, připraveni čekat.

A jak k tomuto přistupujete vy sami? Vyvíjíte v tomto směru nějaké úsilí? Mohli byste třeba vyzkoušet učebnice pro samouky.

Je to možnost. Zpočátku by mohl být určitým východiskem nějaký online výukový program. Myslím si, že studenti a ti, kteří se o to zajímají, si k tomu najdou cestu. Pro studenty je zřejmě důležitá už sama atmosféra, to, že se scházíme ve skupině a učíme se česky spolu. Víte, na Ukrajině máme takové pěkné rčení: «Гуртом і батька легше бити». Znamená to, že společně se pracuje veseleji. Vím ale, že nemůžeme čekat nějaké centralizované kurzy, naše studenti se učí česky sami, třebaže je to komplikované. Protože ale můžou mít cíle související s dalším studiem v Česku, mají určitou motivaci.

Autor: Loreta Vašková
Z ruštiny přeložila: Kristýna Maková