Sergej PachomenkoSergej Pachomenko - Jsme velmi rádi, že jsme tuhle zprávu z Mariupoli obdrželi. Jakým směrem hodláte rozvíjet činnost klubu?

- Obecně je tento klub takovým neformálním sdružením milovníků Česka a české historie, a v zásadě má historicko – kulturní charakter. Scházíme se u kulatých stolů, diskutujeme o významných osobnostech české historie. Chystáme se také uspořádat kulatý stůl k probrání osobnosti Václava Havla, který již bohužel opustil tento svět, ale sehrál nemalou roli při procesu demokratizace skupiny východoevropských států. Moji kolegové a studenti fakulty historie k tomuto člověku chovají velkou úctu.

Čelnům mariupolského českého klubu se, nehledě na to, že vznikl teprve nedávno, již povedlo objevit některé české stopy v historii rodného města. Je to o to zajímavější, že podle existujících svědectví na východě Ukrajiny nebylo české osídlení.

- Před revolucí bylo v Mariupoli několik osobností české provenience, které se zde zabývaly zcela tradičními českými živnostmi. Jeden člověk, příjmením Kučera, měl pivovar a pan Karásek vlastnil uzenářskou továrnu. Spolu se zaměstnanci našeho Vlastivědného muzea nyní obnovujeme životopisy těchto lidí spojených s naším městem.

Ludmila MuchinaLudmila Muchina - Myslím si, že by bylo zajímavé se o tomto více dozvědět i pro české diaspory, které jsou evidovány na Ukrajině, a jejichž představitelé přijíždějí do Prahy, například na zahraniční týden krajanů, a podělit se o své poznatky. Zkoušeli jste s nimi navázat spolupráci?

- Ano, zkoušeli. A já osobně hovořil s předsedkyní českých spolků na Ukrajině Ludmilou Muchinou. Řekla, že se nyní připravuje k vydání kniha o ukrajinských Češích. Pravdou je, že mám osobní zkušenost se psaním naučných prací o etnických menšinách Ukrajiny, protože tady v Mariupoli máme velkou řeckou diasporu. Možná by se daly použít nějaké metodologické podklady i k této knize. Předběžně jsme o tom už hovořili a já doufám, že z této myšlenky vzejdou nějaké skutečné projekty.

Členové nového českého klubu nejsou Čechy původem, jedná se o lidi rozličných národností, říká Sergej Pachomenko, který se stal duší této iniciativy.

- Přesto milujeme Česko, učíme se o jeho historii a kultuře. Já sám přednáším na kurzu historie západních a jižních slovanů. V systému vzdělávání o historii na Ukrajině existuje takový speciální kurz pro studenty historie, zaměřuju se hodně na Česko. Studenty zajímá vše, co je svázáno s minulostí i přítomností této země.

- Doufám, že možná také náš web by vás mohl v tomto ohledu zajímat, protože veškeré informace, které na nich najdete, se týkají Česka. Kolik členů se doteď přidalo k vašemu klubu?

- Plánujem se zaregistrovat jako občanské sdružení. V tom nám může pomoci konzulát v Doněcku. Spolupracujeme s Velvyslanectvím České republiky v Kyjevě a s Českým centrem. Zasílají nám literaturu a informace. Zatím to řeknu takto, naše skupina existuje na sociálních sítích, máme tam k dnešnímu dni 104 příznivců. V reálu s námi pracuje 25 až 30 studentů, přičemž každého zajímá něco jiného. Jedněm přijde zajímavé naučit se české tance, mladí lidé lnou k zábavné části české kultury, a někoho zajímá spíše intelektuální sféra, například tvůrčí a politická činnost Václava Havla, také Pražské jaro. Máme takovou ideu: v březnu bude výročí začátku reforem a chtěli bychom, půjde-li to, pozvat někoho z Mariupoli, kdo byl členem kontingentu sovětských vojsk a účastnil se intervence. Rozumí se, že takový člověk by mohl mít i zcela odlišné názory.

- Víte, naše zkušenost ukazuje, že lidé své mínění mění, i názory se formují, a ne vždy jsou rádi, že se tohle stalo. Mnozí z nich v zásadě byli rukojmími situace, to je také všeobecně známo.

Členové Klubu milovníků Česka, foto: Archiv klubuČlenové Klubu milovníků Česka, foto: Archiv klubu - Ano, ano. Velmi bych chtěl poděkovat Vám i Radiu Praha. Už několik let čtu pravidelně na internetu vaše stránky. A navíc – v roce 2009 jsem se stal vítězem soutěže, kterou jste pořádali. Vítězem soutěže ruské redakce.

- Ano, to si pamatuju.

- Přijde mi velmi zajímavé, že vaše materiály jsou tak různorodé a nezastupují pouze jeden úhel pohledu. Obecně s Vámi souhlasím v otázkách politiky a historie. Proto také čtu dopisy, které vám píší lidé do rubriky «Я к Вам пишу» (Píšu Vám), a některé události, konkrétně rok 1968, jak víte, hodnotí z úhlu pohledu sovětské propagandy. A vaši novináři je velice korektně opravují, což mě velmi těší. Musíme odkrývat Evropu, a tím pádem i Ukrajinu, bez tohoto ideolgicko – propagandistického závoje, který nám svého času nasadili. Myslím si, že náš klub k tomu přispívá, i když se nechceme zabývat přímo závažnými politickými otázkami. Nicméně prezentace evropské země, která se jeví z ukrajinského úhlu pohledu úspěšnější, ... ačkoliv vím, že máte také své problémy, nejsou srovnatelné s těmi našimi. Ukrajina by měla upevnit alespoň v očích mladých lidí svou evropskou identitu. A český příklad v budoucnu může vést k nějaké aktivitě, činům, ve větší míře už souvisejícím s evropskými demokratickými standardy, a v tom je také, jak se domnívám, budoucnost Ukrajiny.

- Chtěla bych se Vás ještě zeptat, dostaly se k nám zvěsti o tom, že nově ustavený Český klub oslavil poslední Vánoce v duchu českých tradic. Je tomu tak?

Mikuláš s Čertem, foto: Archiv klubuMikuláš s Čertem, foto: Archiv klubu - Ano, ano. Měli jsme nápad a dalo by se říci, že jsme ho na konci loňského prosince úspěšně zrealizovali. Uspořádali jsme večer tradic české národní kuchyně, jedli se rohlíky a vánoční buchta, která se nazývá vánočka. Vše pekli naši studenti, kteří k tomuto úkolu přistupovali opravdu zodpovědně a řekl bych, že do toho dali duši. Mnozí naši studenti i profesoři mají českou kulturu ve velmi velké oblibě. Byly představeny české tradice, uspořádány soutěže a vědomostní kvíz na téma: Co víš o Česku. Samozřejmě také celá řada zvyků.

- Na vašem webu jsem viděla, že jste měli českého čerta, který straší děti, když hodně zlobí, a Mikuláše...

- Ano, ano, víme sice, že český Mikuláš chodí za českými dětmi o něco dříve, 6. prosince, ale rozhodli jsme se spojit Vánoce a den svatého Mikuláše, abychom ukázali české vánoční a přednovoroční tradice tak nějak komplexně.

- Kdybych Vám mohla poradit, všimla jsem si, že na vašem webu je Jezulátko, které přináší dětičkám dárky, nazýváte ho Ježíško, ve středním rodě. Když člověk to slovo slyší, může splynout koncovka mužského a středního rodu, ale ve skutečnosti je to Ježíšek.

- Ježíšek? Dobře, že jste si všimla. Trpíme v našem nově vzniklém klubu nedostatečnou znalostí českého jazyka. Jsme milovníky české historie a kultury, ale bohužel nemáme v Mariupoli možnost učit se česky. Doufáme, jestli se taková možnost vyskytne, že příští Vánoce už nebudeme dělat takové chyby.

Praha, foto: Kristýna MakováPraha, foto: Kristýna Maková - Přeji samozřejmě vašemu klubu, aby se vám naskytla i taková příležitost. A Vám osobně se už podařilo navštívit Českou republiku?

- Ano, byl jsem v Česku vloni, půldruhého dne. Byl jsem tam díky mezinárodní konferenci, ale podívat se do Česka jsem chtěl už dlouhou dobu. Znal jsem toho hodně z knih, z internetu, ale když jsem uviděl Prahu na vlastní oči... Projeli jsme i Moravu. Byl jsem z toho u vytržení. Chovám už celkem dlouho, i když možná iracionální nebo možná idealistickou, lásku k této zemi, k politickým představitelům, k takové té mírumiluvnosti, kterou představuje celá řada historických osobností, počínaje svatým Václavem, přes Masaryka, Dubčeka, až po Havla. Byli to lidé, kteří hledali jakési morální a duchovní zásady v tak nejednoznačném povolání, jakým je politika. Proto mě tato část české historie tak láká. A architektura a kultura? Nebudu se tu zabývat tak všeobecně známými fakty. Všichni znají ta krásná turisticky zajímavá místa v České republice. Ale chtělo by to se lépe seznámit s touto zemí osobně, no, i když třeba zatím jen na půldruhého dne.

- Zatím je to pouhá předehra, doufám tedy, že budete moci vše prožít a vidět i za jiných okolností, protože, jak si myslím, země se nejvíce otevírá těm, kteří o ní už něco vědí. Je také dobře, že se Vám podařilo zlákat k tomuto zájmu i další, protože právě díky Vaší iniciativě Český klub vznikl.


Autor: Loreta Vašková
Z ruštiny přeložila: Kristýna Maková