Oldřich ZábrodskýOldřich ZábrodskýJak to, že jste Oldřich, když vás všichni známe coby Olega?

Na tom má zásluhu moje ruská matka. Díky jejímu původu jsem dostal jméno Oldřich-Oleg. O tři roky starší bratr je Vladimír. Když pak, daleko později, neuměli naši fanouškové v cizině vyslovit moje jméno, z Oldřicha se stal rázem Oleg.

Váš sportovní život byl velmi pestrý. Jaké byly ale vaše začátky?

Otec býval ve výboru slavného klubu LTC Praha na Letné (hrál se tam tenis a poté i hokej), trénoval zde juniory a žáky. Bylo tedy zcela normální, že jsme s bratrem propadli tenisu i hokeji. Tenkrát neexistoval žádný krytý stadion, jak začalo mrznout, postříkaly se kurty a hurá na led. Zimní stadion se otevřel až v roce 1931, teprve pak se začalo chodit tam. Zde jsem taky začal hrát za žákovské mužstvo LTC Praha. Za války přešel bratr Vladimír do 1. družstva LTC, já hrál za dorostence. Zúčastňoval jsem se turnajů v Čechách a na Moravě. Po válce jsem se pak rovněž dostal do 1. mužstva LTC a odtud později do národního mužstva. To mi bylo 19 let.

A později … ?

Bratr byl kapitánem družstva, já hrál nejdříve v útoku a později coby obránce. V roce 1945 jsme odjeli hrát do Švýcarska Spenglerův pohár, kde jsme vyhráli. Bylo to první mistrovství po válce. Do elitního výběru jsem byl poprvé přizván v sezóně 1946-47. Na mistrovství světa v Praze jsem byl ještě v záloze, za rok na Olympijských hrách ve Svatém Mořici jsem však již v mužstvu nechyběl. Kanada tenkrát skončila první, my druzí. Těsně, ale druzí. Přestože jsme s nimi hráli nerozhodně 0:0. V závěru sezóny jsme odjeli na zájezd do Ruska, kde jsme, na žádost Rusů, učili hrát sovětskou sbornou hokej.

Po návratu z Moskvy v oce. 1948 již v ČSR vládl komunismus, těžko se tam dýchalo. Navíc jsem byl pozván do Bartolomějské, kde mě StB přemlouvalo ke spolupráci. Měl jsem podávat zprávy na spoluhráče. Bylo mi jasné, že mě zde čekají problémy.

Oldřich ZábrodskýOldřich ZábrodskýTakže jste se rozhodl emigrovat, že?

V roce 1948 jsme odjeli opět do Švýcarska. Do Davosu za námi tehdy přišel bývalý vynikající hráč Maleček, který nám předložil návrh na vybudování hokejového týmu z našich hráčů, kteří by měli reprezentovat demokratické Československo. Návrh byl nedomyšlený a naivní, z ekonomického hlediska nedával žádného smyslu. Proto se všichni rozhodli vrátit se zpět do ČSR. Já však váhal. Na Nový rok za mnou přišel spoluhráč Sláma s tím, že uteče. Byl právník, já práva právě studoval, uměl jsem jazyky, byl jsem mladý a svobodný, nic mi tedy v útěku nebránilo. Ve Švýcarsku jsem zůstal. Bratr Vladimír, který byl kapitánem týmu a byl rovněž nejlepším hokejovým hráčem v ČSR, se vrátil s mužstvem zpět. (Ten emigroval až daleko později, dnes žije ve Švédsku – pozn. A.G..). My pak se Slámou hráli konec sezóny 1948-49 za místní klub v Davosu, kde jsme bydleli v šatně na stadionu. Já se poté přesunul do Lausanne, kde jsem hrál další dvě sezóny.

Ve Švýcarsku jste ale nezůstal nastálo … ?

Švýcarsko nebylo již tak benevolentní jako dříve, odmítalo přijímat další emigranty. V květnu 1951 jsem tedy sedl v Itálii na loď a odjel do Ameriky. Předtím jsem se ale ještě stačil v Lausanne oženit se svojí českou přítelkyní. S tou se nám pak v USA narodily dvě děti, syn a dcera, kteří žijí v USA dosud.

V Americe to bylo všechno růžové?

Ale kdeže. Začínal jsem tam naprosto od nuly. Byl jsem přece emigrant. První moje kroky v New Yorku vedly do Madison Square Garden, kde hráli N.Y. Rangers. Představil jsem se coby hráč z ČSR, který hrál na olympiádě, moc je to ale nezajímalo. U nich byli vítáni pouze Kanaďané, Evropané nikoliv.

Čím jste se tedy živil?

Neměl jsem US občanství, jen emigrantské vízum, takže byly s prací velké problémy. Oslovil jsem tehdy Peroutku, zda bych nemohl pracovat ve Svobodné Evropě. Díky němu jsem pak měl u nich svůj týdenní program coby externista. V USA jsem rovněž dokončil svoje studium. Konečně po pěti létech, v roce 1956, jsem obdržel americké občanství, české občanství jsem tím ovšem ztratil. Už jej však opět mám zpět, získal jsem jej ale až po padnutí železné opony. Další moje štace byla v Richmondu, kde jsem se stal tenisovým trenérem v největším místním klubu Country Club of Virginia. Díky mým stykům s p. Reynoldsem, se kterým jsem tam hrával tenis, jsem s trénováním po třech létech skončil a začal pracovat v Reynolds Metals Co., což byla druhá největší hliníkárna v USA.

Oldřich ZábrodskýOldřich ZábrodskýJak dlouho jste ještě zůstal v Americe?

Dlouho již ne. V roce 1960 jsem odjel do Evropy, do Švýcarska, kde jsem otevřel pobočku fy Reynolds v Genevě. A poté, po dvou létech, jsem se přemístil do Bruselu. Ve firmě Reynolds jsem pracoval až do r. 2000, kde jsem skončil s titulem viceprezidenta.

Jak jste se vůbec dostal ke krajanům v Belgii?

Někdy kolem roku 1968 jsem se seznámil s panem Šponarem (pozdějším předsedou Besedy – pozn. A.G.) a s jeho přáteli-krajany, se kterými jsme hrávali licitovaný mariáš. Díky nim jsem pak začal postupně navštěvovat akce krajanů, hlavně Mikulášskou zábavu. Dnes mám oblíbené i různé bály, BBQ, vernisáže, když jsem právě v Belgii, nenechám si žádnou akci uniknout.

Sama si pamatuji, že jsme od vás dostávali na tombolu pro Mikulášskou zábavu Reynoldsovy hliníkové folie. Byly moc oblíbené. A ještě poslední otázku: Kde jste vlastně doma při vašem soustavném cestování?

Doma jsem tam, kde se cítím jako doma. Kde mi je zkrátka dobře. To je zde v Belgii, kde mám své zázemí, ale i v Americe, kde žijí moje děti, které jezdívám navštěvovat, nebo ve Švýcarsku, kde mám stále řadu přátel. Nejlépe mi je ale doma v České republice. Jezdím tam za přítelkyní a za naší dcerou. Vyrůstal jsem tam, mám Prahu nesmírně rád. Pořád se tam strašně rád vracím.

Alena Gilbert
Zdroj: Zpravodaj českého krajanského spolku Beseda